Zapomenuté knihy

Prostředkové, jak se mohou děti naučiti, aby strašidla viděly
Povídej dětem hodně mnoho o strašidlech

Když měl mistr Martin po práci, děti ho obsypaly žádajíce, aby jim něco povídal. On si nacpav fajfku sedl ke kamnům a počal povídati, ale o ničem jiném než – o strašidlech, dílem nevěda nic jiného, dílem znamenaje na dětech, že to nejraději poslouchaly.
On věděl o dvadceti čtyrech místech ve své krajině, kde strašilo. Na jednom prej stávával klášter, kde ještě podnes o adventu a na půstě jeptiška se zjevuje.
V řece nedaleko toho velikého topole za mlýnem prej se utopil jakýs muž, a ještě v těch místech chodívá. Divné je, že vždycky právě v jedenáct hodin v noci na hřbitově viděti je černého psa s ohnivýma očima, a jak dvanáctá uhodí, zmizí se opět na hrobě jakéhos starého švejdského hejtmana. Já jsem šel jedenkrát na předměstí okolo kláštera a u věže mi sedlo něco na záda jako pytel mouky a musil jsem to nésti až k našemu domu. Jaktě živ tam tudy nepůjdu. Pod tím kamenem na náměstí vpravo, co se jde ke škole, má býti veliký poklad, na němž černý kozel sedí. Jeho babička prej mu povídala, že slýchávala od své prababičky, jak se dva opovážili ten poklad zdvíhati, a že již viděli, jak se blyštěl; ale poněvadž jeden zvolal: „Tu ho máme!“, že se jim hned propadl. V starém rozbořeném zámku na vrchu má bydleti zakletá slečna, která se každých sto let na způsob ještěrčí zjevovala, a nemohla býti vysvobozena, dokud jí čistý poctivý mládenec hlavu neuťal atd.
Zpomněl-li si na čarodějnictví, na Rybrcoula, na doktora Fausta, nebylo vypravování konce. Celý příspěvek →

III.

Cvič zpočátku ducha dítek ve věcech schopnostem jejich nepřiměřených

Pan profesor Pankracius dočkal se té radosti, že mu manželka synáčka porodila, an právě temný smysl jedné průpovědi ve starém latinském spisovateli Suetoniovi již po tolik nocí bez zdřímnutí zpytoval. Když ho ta zpráva došla, tak se zaradoval, že skutečně starého Suetonia odložil, a k své manželce a k synáčkovi spěchal.
První, nač se podíval, byl nos synáčkův, a zdálo se mu, že jest drobet podobný nosu starožitného římského konšela Cicerona; to ho tím více potěšilo. První péči měl, aby byl pokřtěn; ostatní péči všechnu složil na matku a na chůvu, protože bylo nepříslušelo učenému muži, aby se o takové maličkosti, totiž o zavinutí, očištění a pokrm malého děcka staral.
Pobyv od toho času asi čtyři léta ve svém studovním pokojíku, napadlo mu konečně, že již čas, aby pečoval o vychování a cvičení svého Julia (tak nazýval synáčka, protože Cicero také to jméno měl). I počal tím, že mu pověděl, jak se jmenuje stůl na latinsko. Pak ho naučil denně pět, potom deset věcí latinsky pojmenovati. Na to se musel synáček půl strany slov z Gellarova latinského slovníku nazpaměť naučiti, k.p. alumen, ledek; aluta, měkká kůže atd.
Zprvu se synáček otce tázával: „Copak je to ledek?“ Že ale učený muž nikdy času neměl o takové maličkosti dbáti a že sám neznal, domlouval Juliovi za jeho prostořečnost a přivedl ho tak daleko, že se chlapec již nikdy na nic neptal, ale naučil se každý den celou stranu latinských slov, neznaje ani věcí, které se nimi mínily.
Brzy potom byl přidržován k čtení starožitných latinských spisovatelů. Že však jsou nesnadno k rozumění, musil s nimi svůj celý mladý věk tráviti, aby se k čtení jich připravil a je opakoval.
Předešlý týden měl jsem to štěstí pana Pankracia se synáčkem potkati na procházce. I podivil jsem se, jak daleko učený otec synáčka vyučil. Syn uměl o všech cestách, o znamenitých domích starého města Říma mluviti, jako rozený Pražan o Praze, a otec s libým usmíváním ho poslouchal. Všechno ale, co přirozenost plodí, mu bylo neznámé. Když jsem se divil na jednom poli krásnému žitu, ptal se mne: „Copak je to?“ Odpovím: „Žito!“ „K čemu pak se hodí žito?“ – Jdouce několik kroků dále, spatřil jsem kožku housenkovou, z níž červíčkové vylézali a v larvy se proměnili. Já jsem mu na ně prstem ukázal, řka: Vidíte! „O!“ pravil synáček. „Nevyrážejte housenku ubohou, aby z vajec neutekla!“

II.

Přičiň se, aby tvé dítky rády vší rozkoše požívaly

Paní Fabiánce leželo přísloví „Naše živobytí trvá sedmdesát let“ atd. tak na srdci, že nepřemejšlela na nic, než jak by svým dítkám práci a klopotu skrze sedmdesát a osmdesát let je očekávajících aspoň v mladých letech nějak nahradila. Sotva čtla oznámení, že se přivezly cizozemské všeliké krmě, hned rozdrhla měšec a poslala děvečku spěšně ke kupci, aby její děti nejprve lahůdek těch požily. Do divadla vodila je čtyrykrát za tejden skrze šest let. Pak je brala do všech bálů, koncertů a všelikam, kde co za peníze viděti bylo, nevynechávajíc ničeho. Tancmistr již dostal mladé pány a panenky v pátém roce k cvičení; a krejčího a čepičářku bylo viděti každý den s oděvem a okrasami do domu paní Fabiánky spěchati. Celý příspěvek →

Prostředkové, jak se mohou děti pro krásu přirozenosti necitelny učiniti

I. Zakaž jim, když chtějí přirozenost zkoumati a hleď, abys je všelikou přípovědí od toho odvrátil

Matějček nespatřil v městě z krásné přirozenosti než oblaka a kousek nebeské oblohy tak široký jako ulice, neboť jeho otec jsa řemeslník bydlel v úzké ulici v malém domě, při němž ani zahrádky nebylo. Vzal-li ho otec někdy do pole, míval z toho nevyslovitelnou radost, protože mu bylo všechno nepovědomé. Tu našel kvítek, brzy červa, brzy ptáka, a všechno jeho pozornost upínalo a bavilo. Nato skákal za otcem volaje: „Tatínku! Tatínku! Podívejte se sem na ten roztomilý kvítek! Na toho krásného ptáčka!“ Ale otec mu odpovídal mrzutě: „Bláznovství! Cožs pak ještě žádný kvítek, žádného ptáka neviděl?“
Jednou našel velikou housenku. „Podívej se,“ řekl, „na to veliké zvíře co jsem tu našel!“ Ale otec řekl: „Fuj! Tu šeredu! Zahoď ji! Zašlápni ji, mohla by tě podělati.“ Celý příspěvek →