Carl Ewald – Můj malý chlapec- Petrinin pěťák

Můj chlapeček dostal od Petriny pět öre s pokynem, aby u pekaře koupil suchary.
Díky něčemu, čemu hlupáci říkají náhoda, ale co ve skutečnosti musí být boží prozřetelností – pokud tedy vůbec Bůh a prozřetelnost existují – to zaslechnu. Jdu k oknu a vidím ho, jak jde pomalu se skloněnou hlavou… ale pomaleji, než jindy, a hlavu má skloněnou níže než obyčejně.
Dlouho stojí u pekařovy výlohy, kde je nepřeberná směs bonbónů, čokoládových tyčinek a dalších věcí, které těší srdce malých chlapců, Pak zvedne ručku, otevře dveře, zmizí a za chvíli se vrátí s velkým kornoutem a pilně se živí.
A já, který jsem – Bohu díky – svého času také kradl, teď chodím po domě a udílím rozkazy.
Můj chlapeček vešel do kuchyně.
„Polož suchary na stůl,“ řekne Petrina.
Chvíli stojí, podívá se na ni a na stůl a na podlahu. Pak jde mlčky k matce.
„Ty už jsi docela velký kluk, když dovedeš Petrině koupit suchary,“ řekne, aniž by zvedla hlavu od práce.
Mlčí s protaženým obličejem. Pak tiše přijde ke mně a posadí se na kraj židle.
„Tys byl u pekaře?“
Sedím a čtu, a on přistoupí a přitiskne se ke mně. Nezvednu hlavu, ale cítím, co se v něm děje.
„Cos koupil u pekaře?“
„Koupil jsem si bonbóny.“
„Hm,“ prohlásím, „to je legrační. A ráno jsi měl taky bonbóny. Kdo ti tentokrát dal peníze?“
„Petrina.“
„Ale – Petrina je na tebe velmi hodná. Pamatuješ na ten krásný míč, který ti dala k narozeninám?“
„Tati – Petrina mi řekla, abych koupil suchary.“
„Aha.“
V místnosti je ticho, které by se dalo krájet. Můj chlapeček nešťastně pláče a já ho s ustaraným pohledem hladím po vlasech.
„Ty jsi Petrinu ošklivě podvedl. Potřebuje suchary k večeři, Myslí si, že leží na kuchyňském stole, a až je bude hledat, nebudou tam. Maminka jí dala pět öre na suchary. Ty sis vzal pět öre na suchary a koupil sis za ně bonbóny. Co budeme dělat?“
S napětím se na mě dívá, pevně se mě drží, říká spoustu věcí, aniž by promluvil.
„Kdybychom tak měli pět öre,“ povídám. „Pak bys mohl přeběhnout přes ulici a koupit suchary.“
„Tati…“
Má obrovské oči a mluví tak tiše, že ho sotva slyším.
„Maminka má na stolku pět öre.“
„Opravdu?“ vykřiknu radostně, ale pak zavrtím hlavou a můj obličej se zase zachmuří.
„To nám nepomůže, můj chlapče. Těch pět öre patří mamince. Tamtěch pět öre patřilo Petrině. Lidé mají rádi své peníze a rozzuří se, když jim je někdo chce vzít. Člověk může za peníze dostat suchary a bonbóny a hračky a půl světa. Vydělat peníze není lehké. Většina lidí musí celý den tvrdě pracovat, aby si vydělala na věci, které potřebuje. Není divu, že se lidé zlobí na lidi, kteří jim je berou, zvláště když si za to koupí bonbóny. Třeba Petrina – celý den uklízí dům a vaří a myje nádobí, než dostane svůj plat. Za to si kupuje oblečení a boty, a jak víš, má u paní Olsenové holčičku, na kterou musí platit. Určitě musela hodně šetřit, aby ti mohla dát míč.“
Chodíme ruku v ruce sem a tam po pokoji. Klopýtá, protože nespustí oči z mého obličeje.
„Tati – nemáš pět öre?“
Zavrtím hlavou a podám mu peněženku.
„Podívej se sám,“ řeknu, „nemám ani ň. Poslední jsem utratil ráno.“
Chodíme sem a tam. Na chvíli se posadíme, a pak zase chodíme. Padá na nás chmura. Tíží nás smutek a díváme se na sebe bez naděje.
„Ledaže by byl zapadnutý v některé zásuvce,“ řeknu.
Vytahujeme zásuvky. Otevřeme a projdeme třicet zásuvek. Vyhazujeme nepořádně papíry na zem – co na tom – jen kdybychom mohli najít pět öre…
Hurá!
Oba jsme jej uchopili najednou, jako bychom se o něj prali – našli jsme nádherný pětník. Září nám oči a smějeme se a pláčeme současně.
„Utíkej,“ povídám. „Můžeš jít ven tudy – mými dveřmi. Potom vyběhni zadními schody a polož suchary na kuchyňský stůl. Zavolám Petrinu sem, aby tě neviděla – a nikomu to neřekneme.“
Už je dole na schodech a já za ním vyběhnu a zavolám:
„To je fajn, že jsme našli ten pětník.“
„Ano,“ řekne vážně.
Pak se na mě šťastně usměje a já se usměji také a  jeho nožky  kmitají jako paličky bubínku přes ulici k pekaři.
Vidím oknem, jak se stejnou rychlostí vrací, s růžovými tvářemi a šťastnýma očima. Spáchal svůj první zločin. Pochopil to. A nemá v duši osten lítosti; ani kajícnickou košili na sobě.
Dlouho do noci jsem seděl a chlapcovou matkou a mluvili jsme o penězích, což je opravdu ožehavé téma. Protože nás chlapec musí znát sílu, moc a radost z peněz. Musí vydělávat hodně peněz a utrácet hodně peněz.
Ale včera dva chlapi zabili člověka pro šestnáct korun a padesát öre…