11. září
Před osmi dny jsem byla k smrti smutná a dnes se vznáším radostí. Ne, ne, ne tak docela! Pouze ctižádostivá herečka jásá, človíček je trochu smutný.
Radost i smutek způsobilo toto:
Když jsem šla ráno do školy, našla jsem v naší poštovní schránce v domovní hale lístek od doktora Götze. Stálo v něm: „Přijďte dnes krátce po dvanácté hodině do Městského divadla. Zopakujte si svoji scénu z „Domova“. Budete dělat zkoušku. Váš G.”
Vyběhla jsem dvě poschodí a vzala si „Domov”. První hodinu jsem učila náboženství, druhou aritmetiku, neměla jsem čas ke studiu. Třetí hodinu to ale šlo.
Když škola skončila, šla jsem rychle do divadla. Z dálky jsem viděla tři muže stojící u vchodu, poznala jsem ředitele, pana Konrada a doktora Götze. Jeho přítomnost mě hodně uklidnila, protože jsem hořela vzrušením a trochu úzkostí, Když jsem přišla blíž, zavolal ředitel:
„Pomalu, pomalu! Šetřete dechem! Dostanete se na prkna včas!”
Veselý pozdrav ve mně vzbudil důvěru. Představila jsem se svému budoucímu chlebodárci a podala mu ruku. Chytil ji svou mocnu tlapou a pořádně s ní zatřásl. Je to více než šedesátiletý muž s bohatými vlasy a vousy blond barvy, ale už začínající šedivět, se zdravě zbarveným bramborovitým nosem, světlýma veselýma očima a silným hlasem. Pokud je v dobré náladě, mluví se silným berlínským přízvukem. Chtěla jsem mu říct pár slov, ale přerušil mě a řekl:
„Všechno vím. Slyšel jsem, že jste malý zázrak. Však uvidíme.”
Vešli jsme do budovy a chodbičkou jsme prošli kolem orchestru a proscénia k malým dveřím, které vedly na jeviště. Konrad a doktor Götz zůstali v hledišti. Na jevišti mi ředitel představil pana Baiera, bonvivána Městského divadla, a řekl, že tento pán bude tak laskav a sehraje se mnou výstup. Byla jsem opravdu nervózní. Odešel ředitel, sundala jsem si klobouk a kabát, v parteru klaply dveře. Šla jsem do středu jeviště a s bušícím srdcem jsem se zahleděla do temné jeskyně hlediště. Asi ve čtvrté řadě sedadel jsem si všimla tří šedých stínů a domyslela jsem si, že to jsou moji přátelé a ředitel. Pan Beier mluvil s nápovědou v budce. Šla jsem k němu a zeptala se ho, jestli mi dá narážku. Povýšeně se pousmál. Z hlediště se ozval Konrádův hlas, dal nám stručné pokyny k naší hře, a potom jsme se dali do toho. Pan Beier začal, já jsem pokračovala, nápověda nás doprovázel svým šepotem. Vložila jsem do toho všechnu sílu, a stejně jako v pokoji doktora Götze, překonala jsem po prvních větách ostych a hrála jsem roli, jak jsem ji cítila srdcem. Pan Beier chtěl asi nejprve roli markýrovat, ale moje vzrušení a vášeň odplavily jeho lhostejnost a tak jsme hráli, jako by dům byl plný diváků. Když scéna skončila, zeptal se ředitel:
„Hotovo?”
„Ano,” řekl Konrad a
„Škoda,” na to ředitel.
To bylo mé první uznání a byla jsem proto velmi šťastná. Pan Beier mi pomohl do kabátu a řekl:
„Dobré, slečno! Opravdu dobré na začátečnici!”
Mezitím přišli tři pánové z hlediště. Doktor Götz na mě zamával, jako by chtěl říct: „Dobře, dobře!” Konrad mi poklepal otcovsky na rameno, a ředitel řekl:
„Teď přichází čas obchodního jednání, pánové. Pojďme do mé kanceláře.”
Šli jsme za ním mezi kulisami, nábytkem a rekvizitami. Doktor Götz a Konrad se rozloučili a já jsem šla s ředitelem do jeho obchodního prostoru. Bez dlouhého úvodu šel rovnou k věci:
„Takže, jsem spokojen s tím, co jste mi ukázala, a chci vás, pokud se dohodneme, angažovat. Můj personál je ale kompletní, takže vám nemohu dát víc než sedmdesát pět marek. ”
„Ale, pane řediteli,” řekla jsem skoro se strachem, „nečekala jsem, že…”
„Tak moc, nebo tak málo?” řekl se smíchem.
„Tak moc.”
„Vy neviňátko,” zasmál se na mě, „Tím lépe, že vám to připadá moc. Brzy si budete myslet pravý opak.”
„Já jsem ani v nejdivočejších snech nepočítala s gáží. Byla bych ráda, i kdybych byla volontérka. ”
„Ano, ano, budete volontérka,” řekl. „A zapamatujte si hned na začátku své kariéry: Nikdy neodpusťte svým ředitelům jediný fenik, protože vám ho určitě nedarují. S noblesou v divadle daleko nedojdete. Většina mých pánů kolegů by vás vzala za slovo a nedala vám nic. Ale já rád jednám s členy divadla slušně, protože myslím, že oni pak budou slušní ke mně. Takže jsme se dohodli? ”
Zasáhl mě pocit, že jsem pro jeho divadlo bezvýznamná. Bylo mi, jako bych měla dostat almužnu, a řekla jsem trochu kousavě:
„Ano, pokud chcete. ”
Asi uhodl mé pocity, protože řekl:
„Nemyslete si, že vám daruji peníze. Musíte si je vydělat. A pak: talentovanou, pracovitou a velmi hezkou herečku ředitelé potřebují vždycky.”
Domluvili jsme se, že nastoupím 1. října, až skončí mé povinnosti ve škole, a pak se posadil k psacímu stolu a vyplnil dvě kopie smlouvy, a pět minut poté, co jsem vstoupila do jeho kanceláře, jsem vyběhla ven s radostí v srdci a svou první smlouvou v ruce. Hnala jsem se domů, protože jsem chtěla zastihnout doktora Götze dříve, než půjde na večeři. Musela jsem mu říci, jak jsem díky němu šťastná a jak mu jsem vděčná. Zastihla jsem ho doma a spěchala do jeho pokoje. Byl znepokojen mým spěchem a téměř v rozpacích, když jsem ho chytila za ruku a vyhrkla poděkování. A teď to přišlo. Horký proud protékal celou mou bytostí, moje duše cítila, že slova jsou příliš slabá na vyjádření mé vděčnosti, a sklonila jsem se nad jeho ruku a políbila ji. Se slabým výkřikem překvapení chtěl uniknout, ale já jsem ho držela, a tak se stalo, že mě přitáhl k sobě a na několik úderů srdce mě přitiskl k hrudi. Blažené, vysilující, milostné vlny se valily přes mé tělo. Byl to okamžik extáze a vytržení. Pak jsme oba stáli vedle sebe, bez dechu a se sklopenýma očima. Stále mě držel za ruku a lehce ji stiskl.
„Neděkujte mi, slečno Heleno,” řekl s námahou, „nezasloužím si to. Když jsem o vás mluvil s divadelním ředitelem, bylo v tom sobectví. Měl jsem u vaší matky klidný, prostý, elegantní domov, bez kterého bych se musel obejít, kdybyste našla angažmá v jiném městě, a to jsem nechtěl. Cítím se tu jako doma. A vás, moje sestřičko Heleno, jsem nechtěl příliš brzy ztratit. Proto jsem to udělal. Ale pokud můj plán uspěl, zasloužila jste se o to sama svým talentem. Bez toho byste těžko v divadle uspěla. Takže vlastně já vám mám děkovat.”
Jeho hlas se postupně nabýval na síle i na zvučnosti, takže na konci v něm byla slyšet převaha, jako by chtěl říci: v diplomacii a dialektice nad tebou vynikám. Převrátím celý příběh tak, jak chci, abys ho chápala.
Už jsem se u něj necítila dobře.
Chlad, vystřízlivění a zahanbení zklidnilo mou krev. Ale zase jsem měla zlost, protože mě obdaroval a byl svobodnější než já.
Mohla jsem říci jenom:
„Nejednejte se mnou jako s dítětem, pane doktore. Pro dnešek jsme domluvili. Ale pravděpodobně jednou nastane hodina, kdy si promluvíme o tom, jak jste odmítl mou vděčnost. Do té doby jsem vaší dlužnicí.”
Přikývla jsem na pozdrav a odešla z pokoje.
Potom jsem hubovala sama sebe za svou nevázanost a styděla jsem se za odmítnutí, kterého se mi dostalo. Protože je jasné, že to bylo odmítnutí.
Ale nechápu proč. Jeho ruce odstraňují kameny z mé cesty, vidím, jak jeho oči hladí mou postavu, slyším, že jeho hlas má při rozhovoru se mnou měkčí, teplejší a radostnější zvuk, než když mluví s jinými lidmi, a přesto to odmítnutí! Proč mě nevzal do náruče, když jsem mu ležela na hrudi? Proč mě neobjal a nepolíbil? Já bych mu v té chvíli neodepřela své rty.
Zlobila jsem se. Zlobila jsem se kvůli své uražené ženské marnivosti, a nejméně hodinu jsem věnovala představám, které mi působily veliké uspokojení, jak ho svou lstivostí a uměním přivedu k tomu, že ve mně nebude vidět jen sestřičku Helenu, a až mi vyzná své city, odmítnu zase já jeho.
Teď, v hluboké noci, už jsem klidná. Je v mé povaze snadno vzplanout, ať jde o smutek nebo o radost. Odmítl mé díky, co na tom? Hlavní je, co cítím, a nemůže mi vyčítat nevděčnost.
A všechno ostatní, co mezi námi žije, strach, touha, odmítání, dojde jednou klidu nebo naplnění, pokud tajemná slova „Nikdy se neožením!” přestanou být záhadou.
Mezitím je, pokud jde o nás dva, nejsilnějším pocitem obyčejná a skoro pobavená zvědavost: Co bude jednou mezi mnou a jím?
Cítím se dobře a bezpečně! A ani nečekám příliš netrpělivě odpověď na tuto otázk
12. září
Narozeniny! Dvacet jedna let a ještě žádný muž! Ale mám angažmá a to je možná cennější než manželství. Ranní poštou jsem dostala mrazivý pozdrav od strýčka vrchního faráře a pozvání na oběd. Tak jsem šla. Jednalo se o propuštění z poručnictví. Nu, ano! Co na to říct! Začal, že teď budu svoje peníze spravovat sama a radil mi šetrnost. Potom mi sdělil novinku, že jsem teď plnoletá, což znamená, že ode dneška budu samostatně rozhodovat, co budu dělat a čeho se zdržím. Musím dát pozor, abych se za všechno, co vykonám, mohla vždycky zodpovědět Bohu a Jeho přikázáním.
Když skončil své kázání, řekla jsem, že samostatně vykonám rozhodnutí, které jsem učinila ještě před dosažením plnoletosti, budu herečkou a už mám angažmá v Městském divadle.
Podíval se na mě, jako by chtěl zkontrolovat, jestli jsem při smyslech, a zvolal:
„To nestrpím!”
Řekla jsem velmi tiše a téměř povýšeně:
„Jenom se držím toho, co mi bylo řečeno. Bylo řečeno, že jsem plnoletá a mohu se rozhodnout, čím chci být a co budu dělat.”
„Ve městě, kde jsem duchovním, chceš být herečkou?”
Aha! Nejde mu ani tolik o spásu mého těla a duše, ale o jeho pověst, asi se bojí, že by jeho nadřízení mohli dívat úkosem kvůli neteři herečce. Chtěla jsem mu vlastně říct něco o známých případech intimních vztahů mezi komediantkami a kněžími, ale neudělala jsem to, protože jsem pomyslela na matku. Tak jsem mu slíbila, že budu vystupovat pod uměleckým jménem.
„Stejně se to prozradí,” naříkal, „a pak se znemožníš v dobré společnosti. Nebo si myslíš, že bychom tě mohli pozvat společně s přáteli do našeho domu?”
Teď bych mu ráda řekla, že kašlu na jeho tenké chlebíčky a mdlou zábavu přátel jeho domu, ale… On pokračoval:
„Ví matka o tvém záměru?”
„Ano, a souhlasí.”
„Jak je to možné? Nerozumím vlastní sestře!”
„Žádám tě důrazně, drahý strýčku, abys matce její souhlas nevyčítal. Zůstaly jsme samy, úplně samy bez pomoci našich příbuzných, takže máme právo řešit vlastní záležitosti podle svého.”
Tato připomínka mu byla velmi nepříjemná, protože pokud jde o křesťanskou dobročinnost, nemá čisté svědomí a neuplatňuje ji ani vůči nejbližším příbuzným. Dvakrát hluboce vzdychl a pravil:
„Čeho jsem se to dožil! A čeho se ještě budu muset dožít!”
„Doufám, že jenom dobrých věcí, milý strýčku. Ale nebudu déle obtěžovat. Sbohem, strýčku!”
„Sbohem, Heleno!”
Matka byla velmi ráda, když jsem jí řekla, že jsem se strýci vrchnímu pastorovi svěřila se svými divadelními plány. Myslím, že se ho pořád trochu bojí a byla ráda, že jsem tuto záležitost s ním vyřídila sama.
Narozeniny byly docela šťastné a příjemné. Vydaly jsme se odpoledne na dlouhou procházku, počasí bylo letní, a na oslavu mých narozenin jsme v předměstské zahradní restauraci vypily kávu. Doktor Götz mi poslal obrovskou kytici růží, čistě sněhově bílých růží.
Ta tíha! S tím se musel nosit!