Prostředkové, jak se mohou děti závisti naučiti
Představuj jim vždy štěstí jiných lidí za veliké neštěstí
Paní Lenorka dychtila velmi, aby se v oděvu a domácím nářadí nad jiné vynášeti mohla, a měla malý příjem, kterýž sotva stačil k zapravení nejpotřebnějších vydání. To ji velice rmoutilo.
Předce by hoře to snadno snášela, kdyby jen druzí lidé byli také tak se nuzovati museli. Ale nebylo to tak. Slejchávala vždy o lidech, kteří měli veliké příjmy, kterým napadlo dědictví, kteří ženěním, vdáváním šťastní se stali, neb z loterie vyhráli, a takové zprávy, říkávala, že jsou samé hřebíky do její rakve. Naproti ní bydlela její sestra, vdána bohatému kupci, v jehož krámě nikdy nebylo prázdno, poněvadž svou přívětivostí a slušným nakládáním sobě mnoho lidí přivábil. Paní Lenorka sedávala se svou dceruškou Filipinkou u okna a pozorovala. Kdykoliv někdo šel do krámu, na němž znáti bylo, že plný měšec nese, vždy ji to do srdce hryzlo; tu vzdychala: „To jest pravda, jiným lidem se vede všecko po vůli! – Tu jest má sestra, ta veliká paní jako hraběnka, všecko k ní běží a nosí jí peníze; kdo pak mně co přinese?“
Jednou uslyšela, že její sousedka velikou mohovitost po strejci zdědila – tím celá zkoprněla. Třesouc se přiběhla domů: „Pomysli si, Filipinko,“ pravila, „naše sousedka, která beztoho neví, jak má hlavu nositi, zdědila 6000 zlatých. Puknouti by mohl člověk, když vidí, jak se ve světě vede. Ráda se podívám, co si ta žena bude počínati! To si nakoupí zrcadel, skříní! Dej pozor, jak se vyfintí! Já na tu ohavnost již dlouho patřiti nebudu. Jen tebe, ubohé děvče (tu se dala do pláče), jen tebe jest mi líto – jen tebe, že – ach, srdce by mi mohlo puknouti, že – máš v takovém bezbožném světě zůstati – mezi tou holotou.“
Když ji zpráva došla, že sestřina dcera má dostati dvorského radu, skácela se a dostala křeče.
Filipinka měla opravdu dobré srdce. Matky jí bylo líto; plakala, když matku plakati viděla; lála také s ní, když lála na jiné lidi: protože jí tím úlevu způsobiti mínila.
Ale takovým chováním vzniklo cos ve Filipinčině srdci, čemu říkáme závist.
Musí to býti velmi žravé, neboť Filipinka tím pozbývala vší sílu. Kvetoucí záře z její licí zmizela, a změnila se v černožlutou barvu. A jak to mohlo jináč býti? To dobré dítě nemělo utěšené hodiny, a den jako den mrzutosti. Tu dostala jedna z jejích přítelkyň bohatého muže, tam si koupila sestřenice nové šaty. Jedna zdědila, druhá vyhrála v loterii. To všecko by jiné lidi nemrzelo, ale Filipinku to mrzelo. Často říkávala, že ji to jako červ na srdci hlodá, že celé noci oka nezamhouří od doby, co její někdejší přítelkyně ten veliký dům na náměstí koupila. Poněvadž však toho roku mnoho bouřek bylo, kojila se tím, že se Pán Bůh jednou rozpomene, a do toho hnízda hrom udeří. Ale ani to se nestalo. Jak možno, aby Filipinka v takovém světě, kde tolik veselých tváří viděti, dlouho byla mohla vydržeti.
Zemřela na souchotiny dle zádušní matriky v dvacátém druhém roce, v čtvrtém měsíci, pátý den svého věku.