Poroučej mnoho a neptej se, bylo ti to vykonáno; vyhrožuj stále, a nevyplň pohrůžek, a brzy u dětí v potupu padneš
1.
Kdybychom měli souditi podle rozkazů, kteréž Alžběta vždy svým dětem dávala, mohli bychom mysliti, že její rodina příkladem dobrého pořádku býti musí.
„Kristýnko! Ty máš míti ložnici na starosti a musíš v ní vždy ráno uklízeti: šaty své do této skříně věšeti; prádlo do této skříně dáti. Řiď se podle toho!“
„A ty, Vilíme, budeš se starati, aby sklenice se opláchly a nože očistili; o devíti a o čtyřech hodinách máš se vždy ptáti, zdali tě chci někam poslati! Pamatuj si to!“
Takto denně kázávala a denně dávala nové zákony, neptajíc se, zdaliž starší příkazy se plní. A Kristýnka nepoklidila v ložnici a pohodila šatstvem a prádlem na místě, kde se svlékla; Vilím ale ani sklenice nevyplachoval, ani nožů nečistil, a o devíti a o čtyřech hodinách jistě hrál s chlapci na rejdišti.
Konečně přišlo to tak daleko, že se děti obrátily a se smály, když jim matka nové příkazy dávati chtěla.
2.
„Opovaž se ještě jedenkrát, a bouchni tak dveřmi, uvidíš, co si utržíš! Přijdeš-li mi ještě jednou s nemytýma rukama ke stolu; máš jistě kousek suchého chleba poobědvati! Tentokrát ji ještě prominu, ale ponejprv jak to zase učiníš, dostaneš metlou, jakos nikdy nedostal! Jen se na mě dívej! Myslíš jistě, že je to žert? Ne, na to nespoléhej! Uhlídáš, že se mnou není o hráti.“
Takto mluvíval jakýs otec každodenně ke svým dětem. Jeho řeč byla samé pohrůžky bez vyplnění.
Děti to brzy zpozorovaly. Bouchaly dveřmi, kutily všelikou svévolnost, a otce se ani za mák neostejchaly.
Otec se nad tím hněvával, že se po celém těle třásl, na stůl tloukl, až sklenice břinčely, a přísahal, že na příklad všem své děti tak potresce, že na to co živy nezapomenou. Děti si myslily: „Však to tak brzy nebude.“
3.
„Teď budou brzy Vánoce! Kdo se z vás nejlépe choval, má dostati něco krásného. Kdo se zle chovati bude, nadělí se mu hodná metla a jiného nic.“
Takovou řeč vedla Lenora k dětem od první neděle adventní každý den. Konštant jsa bez toho dobrý a poslušný chlapec byl na tuto přípověď tím lepší; ale Klárku, malé vrtkavé děvče, to dokonce nepohnulo k odložení lehkomyslnosti. Zůstala svévolná, nepilná a neposlušná jako dříve.
Konštant jí často domlouvával, a vejstrahal ji, že se o vánoční radost připraví.
„Hm!“ odpovídala Klárka, „toho se není co báti; než Vánoce přijdou, matka na všechno zapomene.“
Vánoce přišly. Co se stalo? Hodný poslušný Konštant dostal plné necičky jablek a ořechů, a nové spodky; ale neposlušná Klárka dostala plný košík jablek a ořechů, a nadto ještě nové šaty, které stály dvakrát za víc než Konštantinovy spodky.
„Hleď, řekla Klárka Konštantinovi, „neříkala jsem ti to napřed? Byla bych blázen, kdybych se matčiného lání bála.“
Konštant si to pamatoval. Paní Lenora mohla potom mluviti o metle, o holi; Konštant pohlédl na Klárku a smál se.