Upomínky

Karolína Světlá

Učiteli Johanky Rottové se náhodou dostaly do rukou její literární pokusy. Velmi ho to znepokojilo a okamžitě se vydal navštívit její matku.

„Přicházím, abych vás upozornil na věc velice závažnou,“ matce slavným oznamoval způsobem. Matka uvrhla ihned podezřivý na mne pohled, před nímž jsem sklopila zrak jako nejhříšnější hříšnice.
„Stopuji na starší vaší dceři již po delší dobu rozhodný talent spisovatelský,“ doložil přísně. Troufala jsem si z propasti své zničenosti pozdvihnouti bojácně k ní oči, co hroznému tajnému mému zločinství říká, ale nevypadala právě, jako by považovala talent mi přiřknutý za největší ze strany mé provinění. Okřála jsem poněkud, nikoli však nadlouho.
Zajisté si též učitel povšimnul, že jeho zpráva neučinila očekávaný na matku dojem, neb ujal se slova s důrazem mnohem důtklivějším.
„Kdyby byla dcera vaše hochem, tož bych já první k ni vám gratuloval i sám na vás naléhal, abyste žádných nešetřili prostředků, by nadání její k zdárnému dospělo rozvoji; ale u dívky mají se věci jinak, právě naopak, tu se musí podobné náklonnosti dusit, všemožně obmezovat, jinak nedostojí později nikdy patřičně úkolu svému a nikdy v něm nedozná pravého štěstí, pravé spokojenosti.“ Již nebyla matka tak klidna, očividně se stávala nepokojnou.
„Snad bych věc tu mnohem lhostejněji pojímal,“ pokračoval se vzrůstající vážností, „snad bych i já si myslil: nechme tu holčičku spánembohem si hráti s básničkami a pohádkami místo s panenkami, když ji to více těší, vždyť to nebude míti beztoho dlouhého trvání, za dva, tři roky jí nastane doba tanečních hodin, bálů, toalet, hlava se jí naplní pentlemi, tanečními pořádky, ctiteli, a pero samo sebou z ruky jí vypadne, avšak dostály se mi před nedávnem do rukou spisy jisté Francouzsky, paní Dudevantové jménem, kteráž píše pod pseudonymem George Sand, ježto budí sensaci, v nejsmutnějším smyslu slova. Káže ženám válku proti mužům, přijala nejen mužský šat, ale i mužský mrav, jezdí, kouří, chodí do kaváren, prochází se se studenty a tak dále. Napomíná každého vychovatele dívčí mládeže k největší obezřetnosti příklad ten truchlivý, kam žena jest s to zablouditi,v čem si libovati a jakých výstředností se dopustiti, vybočí-li z dráhy společností lidskou od pravěku jí vykázanou, přilne-li k zaměstnání jinému než domácímu.“ Matka patrně se zhrozila obrazu,který jí podával o nebohé Sandové, o níž přinášívaly časopisy tehdáž nejneslýchanější zprávy, hanopisy to skandalósní vedle nejnadšenějších chvalozpěvův.
„Jsem vám nadmíru povděčna za přátelský pokyn váš,“ odvětila učiteli všecka dojata, „nepřičítala jsem tomu skutečně dosud žádné důležitosti, že má moje děvče tak vášnivé v knihách zalíbení,naopak, vidouc ji čísti, bývala jsem tomu ráda, že jeví smysl pro věci vážné a ušlechtilé, a byla bych si přála, aby si jej byla zachovala i nadále, by ji zachránil před oním mělkým marnivým směrem, jímž k veliké své lítosti tak velikou část dívek ubírati se vidím. Ale když v ní je, jak pravíte, více ještě než pouhá k literatuře láska, když se v ní vyskytuje pro ni i nadání, tož i já nahlížím, že mi jest na věc teď jinak pohlížeti a jinak si počínati, a prosím vás v ohledu tom za radu.“
Nedalť se učitel ovšem dlouho o radu prositi, očekávalť asi, že bude o ni požádán a mělť k ní program v hlavě již vypracovaný.
„Myslím, aby se vaše dcera přestala ihned učiti předmětům literním; psát a počítat umí pro svoje povolání dosti, pojem o dějinách a zeměpisu má také, není jí více vědění pro budoucí úkol její potřebí. Zároveň však jí musí býti odňata veškerá četba, aby její vnímavá a dráždivá fantasie zůstala bez potravy a nemajíc čím se obírati a kam si zalétnouti, utkvěti musila na předmětech podstatnějších, důležitějších. Zaměstnávejte ji pouze v domácnosti a berte ji s sebou jen do společností moudrých paní a hospodyň, aby podle příkladu jejich se vyvinula a svému blouznění pousmáti se naučila, nahlížejíc jeho lichost. Chce-li se baviti, nuže nechť si něco plete nebo vyšívá perličkami a hedvábím, bude jí to lépe slušeti než prstíčky potřísněné inkoustem a zůstane při tom déle hezká než při básnění a přemýšlení, kteréž pokrývá čelo záhy vráskami. Nechť ponechají ženštiny tyto práce mužům, děkujíce Bohu, že se uvolují za ně je konat a že samy si přemítáním hlavy trudit a unavovat nemusejí.“
Učitel tuše asi, co se mezi jeho slovy ve mně děje, volně ke mně se obrátil s nejzrádnějším svým úsměvem, a já mu zaň vrátila pohled pohled plný netajené rozhodné již nenávisti. Chtěla jsem mu vyčítati, že mu nejde nikterakž o to, abych jednou šťastnou byla a důstojně kráčela po dráze svého povolání, nýbrž že jiného nechce než mne. potlačit, že jen proto na tom stojí, aby ženy jiného nedělaly než šily,vařily, praly, aby muži nikdy o tyto potřeby starat nemusili, aby se mohli na útraty žen nabažit krás a výhod života. Oni přivlastnili si žárlivě a závistivě celé nebe poesie a vědy a nám ponechali zemi a všechny její svízele a trampoty. Tak to zařídili, takto rozdělili a ne dosti na tom, ještě nám chtěli namluviti, že tak velí hlas přírody a tak, jak to je, že to zůstat musí, nemá-li se svět vyšinouti ze svých kolejí. Člověk ve svých nejsvětějších právech uražený a zkrácený ve mně mocně se ozval a dosti určitě projelo vše to mozkem, co o dvacet let později Stuart Mill ve svém spise o „Poddanství žen“ vzdělanému světu směle a poctivě do očí pověděl. Myslil jsem ponejprv ve svém životě, že omdlím, tak se mi roztočila hlava, tak ve mně zabušilo srdce.
Ale vidouc matčinu starostlivou tvář, snažila jsem se pohnutí svoje opanovati a sklopivše malomys1ně hlavu, nepronesla jsem ani jedinké z těchto výčitek a obžalob. Bála jsem se, abych jí příliš nepohněvala, abych jí již nepodávala důkazů neženské mysli a povahy, vystupujíc proti muži, jehož velice si vážila, jemuž jsem byla povinna vděčností, takovýmto vášnivým způsobem. Co jsem mohla ostatně proti němu namítati, že nechce, aby se ze mne stala spisovatelka? Vždyť nikdy, ale nikdy ani v mých nejpoetičtějších záchvatech na mysl mi nevstoupilo, že bych chtěla psáti pro veřejnost; měla jsem před uměním příliš velikou úctu a o něm pojem příliš vznešený, abych si byla troufala ve svých myšlenkách tak vysoko zablouditi; psala jsem jen z vnitřní potřeby a nutnosti, nikdy o tom ani spolužačkám svým se nezmiňujíc; kdybych byla věděla, kterak svému přeplněnému srdci jinak ulevím, zajisté, že bych se byla i jiného prostředku s toutéž uchopila dychtivostí. Ale především mi nikdy nebylo na mysl vstoupilo, že bych se chtěla z domácí práce vyvléknouti, naučili nás otec příliš každé užitečné práce si vážiti, práci pracovníka ctíti, považovaly jsme sice psaní za cosi neskonale příjemnějšího než šití a uklízení, ale nikoli za cosi důležitějšího a vyššího.
Zůstala jsem tedy němou, ale za to odpověděla matka učiteli důvody, na kteréž zas on nevěděl co by proti nim namítal, na něž zas on ve své moudrosti si nebyl vzpomněl.
„Souhlasím sice s vámi, aby mé dceři veškerá dráždidla odňata byla, aby vše z naší strany se učinilo k potlačení její náklonnosti nepřiměřené a nebezpečné, ale dovolte, abych vás upozornila na cosi velmi důležitého a závažného. Kupec nemá v ničem svoje jmění pojištěno, dnes je v poměrech velmi příznivých a za rok, trhne-li naň několik po sobě nehod, může býti na mizině. Jakž kdyby i nás stihl podobný nezaviněný osud, jako již mnoho poctivých rodin stavu našeho? Co bude pak z dcer mých, nebudou li jiného umět, než tu obyčejnou práci domácí,kteráž nejméně ze všech odměněna bývá? Co by jim pak jiného zbývalo, než jíti kamsi za panské, a taková do budoucnosti. vyhlídka nemůže přece žádnou matku pečlivou těšiti, třeba nebyla aristokratkou. Kéž by bylo možná, aby moje dcery aspoň tolik znaly a se naučily, aby v případě jakési nešťastné v osudu jejich proměny mohly kamsi vstoupiti co učitelky nebo vychovatelky.“
Nezbylo učiteli jiného než přemýšleti, chtěl-li se skutečně osvědčiti co přítel a rádce upřímný, kterak by matčině skromné a spravedlivé žádosti vyhověl, nejsa nucen dělati jí v hlavní věci příliš veliké ústupky. Dlouho sem tam mezi nimi rokováno a konečně rozhodnuto, že se sice přestanu učiti předmětům literním, že nedostanu do ruky ni básně ni románu, že budu v prázdných svých hodinách vyšívati a háčkovati a nikoli již jako až dosud čísti, ale frančtině a pianu že se budu učit nadále. Jelikož ale bylo nutno v jazyku tom se dokonale vyznati,měl-li nám býti jednou prostředkem k obhájení existence,kdyby otce nepředvídané jakés neštěstí v obchodě stihlo, tož stanoveno, že se bude pátrati po ústavu, kterýž by nás lépe než námi dosud navštěvovaný na úkol ten připravil, a nebude-li nalezen, že svěřeny budeme některému osvědčenému v něm mistru. Konečně se uvolil učitel, že bude sestru tak dlouho vyučovati, až dosáhne mého věku, ale na žádný způsob o tom slyšeti nechtěl, aby se mnou aspoň hodinu týdně opakoval.
Matka nedoléhala vidouc, že jest odpor jeho skutečně nezvratný, a on nadmíru spokojen se vzdálil.
Dosáhli, co chtěl, uzavřel přede mnou bránu do vyššího světa, do něhož skromně jen a na zapřenou , patřiti jsem si troufala uzounkou v ní skulinkou, přivábena zlatým z ní se loudícím paprskem světla nebeského -,uzavřel ji přede mnou, jak se domníval, navždy…